Author
Internet
by Jana Šajtarová, 2011
„Jsi uplne k nicemu,“ zarvala na Karin matka, „zacinas se podobat tvemu otci!“
Divka se schovala za sve rude vlasy, aby skryla oci zalite horkymi slzami. Takhle to bylo porad. Kricela na ni pokazde, kdyz si neustlala postel, kdyz nekoupila presne to, co mela anebo jen kdyz dostala spatnou znamku ve skole.
„To mi ani nedokazes odpovedet? Jsi uplne neschopna!“
Co by ji na to mela rict? A mela by ji vubec neco rict? Ma to jeste cenu? Kdyz je v tom stavu, stejne ji vubec neposloucha a cokoliv rekne bude spatne.
„Zmiz mi z oci, uz se na tebe nemuzu ani divat. Bez si radsi k tomu svymu pocitaci za tema svyma zatracenyma kamaradama,“ zakoncila matka razne.
Poslechla ji a zavrela se do pokoje. Jakmile pustila kliku a unikla bodavemu matcinu pohledu, pocitila ohromnou ulevu. Utrela si oci a posadila se k pocitaci. Automaticky se prihlasila na Facebook a bezmyslenkovite si prohlizela profily svych pratel. Vsichni se na ni z fotek zarive usmivali a vypadali tak stastne. Neubranila se pocitu zavisti, kdyz si procitala optimisticke statusy. Zastydela se sama nad sebou a rozhodla se, ze si radeji pujde lehnout, kdyz ji nahle upoutal cerveny ukazatel novinek. Zadost o pratelstvi. Srdce ji poskocilo vzrusenim. Okamzite si nabidku prohledla – byl to nejaky kluk. David. Neznala ho, ale prijala. Vlastne ji ani nenapadlo odmitnout, vzdycky to tak delala. Vzapeti se objevila chatova zprava: „Ty me asi neznas, ale videl jsem te na zastavce a byla jsi mi sympaticka.“
Zarazilo ji to, ale pak neodolala pokuseni zjistit o tomto neznamem neco vic. Po nekolika zdvorilostnich frazich ji opustily posledni zbytky nervozity. Zdal se byt mily. Vydrzela si s nim psat skoro az do rana. Bylo neuveritelne, jak si rozumeli, vzdycky dokazal napsat tu spravnou vec. Mela pocit, ze ji chape, ziskala v nej duveru, a tak nemela problem rict mu temer cokoli. Az po tom, co se rozloucili a ona vypla pocitac, si teprve uvedomila, co provedla. Sverila se naprosto cizimu cloveku se svymi nejhlubsimi problemy, licila mu svou situaci s matkou, ktera uz bez sve denni davky alkoholu ani nevstane z postele; vypravela mu o svem otci, ktery matku bil, a vysvetlovala mu, jak nikdy nedokazala pochopit, proc ji to matka dava za vinu, vzdyt nahlasila otce na policii jen kvuli ni. Tak proc ji tak nesnasi?
Jako obvykle sla spat s brekem, ale tentokrat ulevnym. Presto si slibila, ze uz mu nenapise, kdovi, co to muze byt za cloveka.
Jenze ve skole na nej musela porad myslet, nedokazala se soustredit, byla jako v jinem svete. Bylo to tak absurdni – clovek, ktery ji nezna, ji dokaze pomoct lepe, nez jeji nejblizsi pratele. Cim dal tim vice se vzdalovala od sveho rozhodnuti mu nenapsat. Zjistila, ze to neni tak snadne, jak myslela. Prece mu muze jednou napsat, co by se mohlo stat? Je to snad spatne? Vzdyt je to jen pres internet.
Jen co prisla domu, sedla si k pocitaci a cekala, az se ji ozve, aby si mohli zase psat az do noci. A tak to bylo kazdy den, stala se z toho zavislost. Uz ji nezalezelo na pratelich, na kamaradech ze skoly, existoval jen on. Vedela, ze, stejne jako kazda zavislost, je to spatne, ale nezajimalo ji to. Celou dobu tajne doufala, ze se spolu setkaji osobne, nechtela se celou dobu bavit pouze s jednou fotkou na Facebooku.
A skutecne k tomu jednou doslo. Presto, ze si to z celeho srdce prala, mela z toho setkani zvlastni pocit. Poprve se uvidi s nekym, koho mela vlastne rada vic, nez vsechny ostatni – co kdyz se neco pokazi?
Bydleli v malem mestecku, kde se zpravy siri rychle a Karin nechtela, aby jeji matka o Davidovi vedela. Proto se meli sejit v sousednim meste. Prilis se v nem ale nevyznala a trochu bloudila, nez dosla na urcene misto. Jenze jake pro ni bylo prekvapeni, kdyz se misto kluka objevilo velike nablyskane auto, jemuz se okazale pomalu stahovalo okenko. Nevidela prilis dobre dovnitr a postava v nem byla ve stinu.
„Karin, konecne te zase vidim! Pojd, nastup si, odvezu nas do me oblibene kavarny,“ ozvalo se z vozu. Hlas to byl prijemny, hluboky a sametovy a Karin mu ihned uverila. Ano, je to on, jeji David. Nevahala a nasedla do auta. Jiste, museli se prece sejit v tomto meste, protoze to mela blizko, ale jeho oblibena kavarna je daleko. Jiste, chce ji prece zavest na misto, ktere zna a ktere ma rad!
Zabouchla dvere a pripla si bezpecnostni pas, letmo se podivala do zpetneho zrcatka a zkotrolovala, jestli se ji nerozcuchaly vlasy. Byla tak nadsena! Sedela vedle nej, v jeho aute, uprostred veci, ktere mu byly blizke. Citila se tak rozrusena, ze dlouho otalela, nez na nej pohledla.
„Kam tedy jedeme?“ zeptala se potichu a pozvedla k nemu oci.
V tu chvili se auto rychle rozjelo a uz nebylo cesty zpet. Nesedela v Davidove aute, volant v rukou totiz nesviral David. Prave ji nekam odvazel uplne cizi clovek.
Co se stalo? Nechapala. Nemohla tomu uverit. V prvni chvili ji napadlo, ze David mel teprve prijit a ze ji urcite videl, jak nastupovala do ciziho auta a urcite uz vola policii. Urcite. Ne, ten muz ji prece oslovil ,Karin‘! Srdce ji busilo jako zvon, jak se ji predtim potily ruce nervozitou, tak ted strachem, zacala uplne silet.
„Kdo jste? Kam me vezete?“ vyjekla a hlas se ji zlomil.
Neznamy muz neodpovidal, jen se zacal hlasite smat a rychle ujizdel z mesta. Byl mohutny, stredniho veku, na skranich uz zacinal plesatet. Karin vytryskly slzy, tomu uz nemohla uniknout. Co s ni asi bude?
Ted uz nic necitila. Nedokazala byt smutna, nedokazala plakat, nedokazala ani poradne myslet. Jedine kapky, jejich dunivy zvuk, to bylo vse, co vnimala. Zdaly se byt hlasitejsi a hlasitejsi. Proud vody na ni tekl uz hodiny, ale ona stejne vedela, ze uz nikdy nebude doopravdy cista. Byl vsude, znovu a znovu citila jeho pach, jeho dotyky. Citila jeho prerusovany dech na svem krku. Zpoza dveri slysela svou matku, ale nedokazala rozumet, co rika. Jen neartikulovane zvuky, neco jako ozvena, neco tak nepodstatneho. Vedela, ze je konec. Kapky uz byly tak hlasite, ze si musela vsi silou zacpat usi. Zacala kricet. Kricela tak dlouho, jak jen byla schopna.
Ozvala se rana a na mokre zemi se rozsypaly kousky ziletky. Jakmile zajela cepeli pod kuzi, telem ji projela elektrizujici vlna. Najdnou se citila byt volna. Ted udelala jen to, co ona chtela. Kazdym dalsim rezem se zdaly byt skutky minule cim dal vzdalenejsi. Na tvari se ji objevil usmev. I pres vsechno, co se stalo, mela pocit, ze to byla nakonec ona, ktera vyhrala.
Posledni dech, posledni kapka, posledni myslenka.